Ve sborníku z Knudepunktu 2007 se objevil zajímavý článek od Clause Raasteda dotýkající se tohoto tématu. Dovolil jsem si jej přeložit, protože podobný problém cítím i v naší komunitě. Starší lidé se u nás od larpu odklánějí z různých důvodů a nejeden je podobný těm, které vnímají Dánové.
Problém „Větší! Lepší a víc“ a nápady ohledně jeho řešení
Podívejte se kolem sebe. Podívejte se na larpy, které jste hráli. Larpy, o kterých jste mluvili. V tom, co děláme jsme stále lepší a lepší. Nové projekty jsou divočejší, působivější a dražší. Mellan Himmel och Hav (Mezi nebem a zemí – larp z roku 2003, ne film Johna Wayna z roku 1954) se hrál ve švédském národním divadle s rozpočtem přes 500 000 švédských korun (cca 60 000 €). Roku 2005 spatřil světlo světa politický dánský larp System Danmarc, který se odehrával v kontejnerovém městečku uprostřed Kodaně. Rozpočet? Ještě větší než MhoH. A konečně v létě 2006 se pravděpodobně nejbombastičtější larpový projekt všech dob, Dragonbane, uprostřed švédských lesů pokusil redefinovat fantasy. To vše s rozpočtem, který přesahoval System Danmarc více jak desetkrát!
Společným jmenovatelem těchto a mnoha dalších projektů je fakt, že jsou realizovány dobrovolníky. A samozřejmě, že byly. Proto také znovu pořádáme larpový con – pro radost z umění. Nebo pro ty z nás, kteří dělají dřevárny (pozn. Boffer games) pro děti – pro dětskou radost z šermu latexovými meči. A tak by to mělo být, ne? Vždy to tak bylo a proč bychom to tedy měli měnit?
Možná bychom opravdu neměli. Nicméně se obávám, že tomu tak už není. Ať tak či onak, v každém případě ztrácíme lidi. Ztrácíme starou gardu a nikde to není tak zřejmé jako v Dánsku. Proč? To je jednoduché. Prostě není dostatek her, které by jim přišly zajímavé. A důvod, proč tomu tak je, je ještě jednodušší. Prostě není nikdo, kdo by je dělal!
Velké až zdrcující procento (můj odhad je 95%, váš se může lišit) dánských larpů jsou fantasy bitevní záležitosti pro děti a teenagery. Na druhé straně jsou velké letní tábory pořádané velkými organizacemi, které zahrnují stovky lidí, dřevěné domy, týdny stavění a které spotřebovávají organizátory alarmující rychlostí. Samozřejmě, část staré gardy jezdí na tyto akce, ale jedna z věcí, po kterém jsem začal prahnout poté, co jsem trochu zestárl (a to je mi jen mizerných 27), je variace. A tu tam prostě nenaleznu.
Pro tohle všechno vidím několik významných důvodů. V prvé řadě děláme larpy proto, abychom si „užili“. Někteří z vás si teď myslí: „Ehm, co je to za kecy?“ a máte na to samozřejmě právo. Navíc „užít si“ zde nutně neznamená sex, ale zkrátka to, že larpy děláme pro slávu. Nejen kvůli tomu, ale většinu organizátorů určitě potěší, když je někdo poplácá po zádech se slovy: „Bylo to skvělé“. Uznání a ocenění našimi přáteli, ať už ženami či muži, je to, po čem prahneme. Někteří z nás to dělají právě v larpové komunitě a jedním z možných způsobů je právě organizování larpů.
A to je také hlavní důvod, proč dánskou scénu téměř bez výjimek tvoří dětské dřevárny. Protože to MILUJÍ. Koneckonců, kdo by chtěl strávit rok přípravou nějakého podivného shakespearovského larpu a pak se nechat vysmát starou gardou jen proto, že „…to stálo za houby a Švédi už to dělali dávno“? Já tedy ne. A obzvlášť ne, když je tu k dispozici zdroj obdivu a lásky, který čeká v dětech. Takže to za prvé. Dětské larpy jsou zde proto, že jejich příprava je jednoduchá a ony je milují. A obdiv je silná motivace.
Za druhé a možná i relevantěji. V roce 1999 někteří z nás pořádali dánskou larpovou fantasy sérii Legendernes Tid. Bylo to divoké. Bylo to úžasné. Stmelilo to lidi dohromady, redefinovalo standardy a otevřelo stavidla kreativity a rozvoje v dánských larpových kruzích. Když se podívám zpět, tak si vzpomenu na lidi, kteří hrdě říkali: „My máme plastikové bílé party stany! Nejsme úžasní?“ a „Je to larp, který není založen na boji ale na intrikách. A žádní trpaslíci! Cool, ne?“ Na co chci poukázat, je jednoduché (jsem ostatně jednoduchý kluk). To, co bylo cool a vizionářské před deseti lety, už dnes prostě netáhne. Současné dánské letní fantasy tábory mají dřevěné domy, působivý kostýmový standard a dobře napsané materiály. Kdyby dnes někdo znovu zorganizoval Legendernes Tid I, tak bychom se mu vysmáli.
A kromě toho, že jsem vás seznámil s tím, že i já jsem kdysi udělal něco, o čem se říkalo, že to bylo skutečně dobré, jsem vám chtěl říct co? Je to všechno o tom, co po larpech v současné době chceme. Musí vypadat dobře. Musí být zajímavé. Musí být převratné, protože jsme to už všechno vyzkoušeli. Naštěstí pro nás ještě pořád máme lidi, kteří je dělají. Nicméně je to vymírající druh. A proč? Protože taky mají vlastní životy, které chtějí žít. A přesto, že jsem kdysi dělal dvoutýdenní larp pro 75 hráčů, tak jsou ty doby dávno pryč. Dragonbane zabral tři roky příprav. Roční příprava larpu není nic neobvyklého. Samozřejmě, že není! Když se podíváte na elitní projekty, je ohromující, kolik hodin lidé dokáží vyždímat z jednoho roku.
Přestože vím, že v různých zemích byl vývoj odlišný, tak také vím, že většina komunit čelí stejnému problému. Očekáváme víc a víc a toto „víc“ zabírá jak čas, tak i další zdroje. System Danmarc je toho pěknou ukázkou. Do rozpočtu skoro 70 000 € přispěli hráči méně než 20%. Výsledek? Tuto úžasnou hru s nádherným settingem si mohl zahrát kdokoliv, kdo byl ochoten zaplatit 40 € za víkend!
40 euro!!!??? Za šokující zážitek, který navždy změní váš pohled na některé věci? To si ze mě někdo dělá srandu, ne?
A to nejlepší teprve přichází. Když se zeptáte některého z hlavních organizátorů Systemu Danmarc, jestli udělají pokračování (nebo něco podobně nákladného), tak se usměje a řekne „NIKDY“. Dělat působivé larpy je drahé. Drahé na čas, podporu, přátelství a vztahy. Dáte tomu všechno a budete doufat, že vás partner neopustí po šesté schůzce v řadě, kterou jste odvolali kvůli projektu. Vyprosíte si peníze a práci od známých a stanou se z vás noční pracovníci a budete doufat, že to bude za něco stát. A občas stojí. Stát pak před davem a poslouchat potlesk JE potěšující.
Ale to nestačí. Kdyby to stačilo, tak by tu bylo více lidí ze staré gardy. Ale všechny je polkla kariéra, svatby a děti. Našli si koníčky, které nezabírají tolik času a když už jedou na velký fantasy larp (což se nestává příliš často), tak utrácejí peníze za věci, které by si dříve dělali sami. Kostým si koupí od švadleny, raději připlatí 100 €, než aby věnovali čtyři dny stavbě dřevěných domů, a budou spát raději na rozkládacích postelích než na karimatkách.
A když se jich zeptáte, jestli ještě někdy zorganizují nějaký velký larp, tak začnou vykládat o velmi vágních plánech a inovativních myšlenkách, ale nikdy se nedostanou dál, než k diskuzím v trendy kavárničkách a třesení hlavou nad těmi, ve kterých ještě hoří oheň. Protože pravda je čím dál zjevnější. Oheň zhasne, když dojde palivo. A naše larpy spotřebovávají čím dál více paliva a je tedy přirozené, že lidé vyhoří po pár letech strávených na vrcholu. „Hm, vyrostla a už nemá na larpy čas…“ je fráze, kterou slyším až příliš často. Nezáleží na tom, jak rozříznete citrón, vždycky chutná kysele. A já nenávidím citróny. Jedna věc jsou lidé, kteří ztrácejí zájem. Jiná je to, že si přiznávají, že to prostě stojí moc energie a času. První se může stát každému. S tou druhou můžeme bojovat. A měli bychom.
Ale jak? Já vidím dvě cesty a možná, že vy jich najdete víc. Ta první je nejjednodušší a zároveň nejobtížnější. Snížením očekávání. Poskytnutím organizátorům prostoru k dýchání a tím, že budeme spokojení s tím, že jejich hry jsou dobré namísto toho, aby byly dokonalé. Protože není problém to, že larpy stojí čas a energii. Problém je, že stojí moc obojího. A já chci organizátory, kteří poté, co jeden larp dokončí, hned začnou plánovat další místo toho, aby řekli: „Teď potřebuji aspoň půl roku, než vůbec začnu přemýšlet o nějakém organizování.“ A jeden ze způsobů, jak je k tomu přimět je právě nižší očekávání. Takže místo konání MhoH II v Národním divadle bychom si jej zahráli v opuštěném skladišti. Dragonbane II by neměl mechanického draka, který chodí, mluví a plive oheň, ale měl by deset chlapíků s plamenomety v dračím kostýmu. A System Danmarc II nebude v kontejnerovém městečku uprostřed Kodaně, ale ve stanovém táboře kousek za městem. Počet člověkohodin potřebných k „velkému projektu“ bude snížen na polovinu a pak ještě jednou. Nic nebude tak dobré, ale bude aspoň něco.
Samozřejmě, že budu raději hrát originály než pokračování. Samozřejmě, že budu raději, když někdo pro mne bude připravovat larp po celý rok, než když to stihne za dva měsíce. Ale raději se vyhnu syndromu vyhoření a to i v případě, že to bude znamenat snížení kvality. Vyrostl jsem na městských fantasy larpech hraných ve školách. Ve školách!? Ale kdyby nebylo nic lepšího, tak bych jel znovu i tam. Ale samozřejmě budu raději, když nebudu muset.
Protože já chci opravdové ponorky, dobře napsané postavy a draky chrlící oheň stejně jako kdokoliv jiný. Ale řešení, které vidím je trochu kontroverzní. Jsou to peníze.
Jedna z věcí, na kterou jsme byli zvyklí, bylo to, že máme čas. Byli jsme mladí, studenti a začínající umělci žijící z útlých rozpočtů. Tedy aspoň většina. To se ale mění. Ve světě, kde čas znamená peníze, by to snad mělo být mezi larpery jinak? Samozřejmě, že jsem taky revolucionář a doufám, že změním svět. Nicméně zatím to není na dohled. Co je skutečné, je fakt, že máme vzrůstající počet dospělých larperů, kteří mají peníze a zároveň hlad po dobrých larpech. Zároveň ale nemají čas, aby to dělali „starým“ způsobem.
To neříkám proto, že bych chtěl jakkoliv snižovat význam těch, kteří dělají velké larpy čistě na bázi dobrovolnosti. Mám vás rád! Dokážete mi dát úžasný zážitek jen za 40 euro. Ale dlouhodobě tomu nevěřím. Věřím v peníze a uvolnění lidských zdrojů.
Jen nad tím zkuste zapřemýšlet. Kdo z nás by ihned nevyměnil svoji práci za možnost organizovat larpy za přiměřený plat? Kdo ze staré gardy by nezaplatil za takové larpy? Vím, že já ano a nejsem sám. Prostě víc a víc z nás vydělává opravdové peníze a pracuje na plný úvazek. 500 € za víkendový larp už dávno není cena mimo mísu. Jen se podívejte, kolik lidé dají za víkend lyžování. Osobně mám rád lyžování, ale není to moje vášeň. Larp je. A pokud bych mohl jet na týdenní larp za stejnou cenu, za jakou bych týden lyžoval, tak po té šanci skočím – pokud to bude aspoň trochu stát za to.
V současnosti je to otázka, která víří dánské larpové kruhy. Víc a víc organizátorů připravuje larpy pro děti a vydělává tím peníze. A zároveň je víc a víc lidí, kteří jsou ochotni za takové larpy platit. Dokonce i Dragonbane z toho vytěžil málo. Tam jste mohli jet zadarmo pod jedinou podmínkou – pomáhali jste měsíc stavět vesnici. MĚSÍC!!! Místo toho, abyste zaplatili 145 euro! Měsíc – asi ne, co? Mám rád lidi, kteří to udělali jen tak a doufám, že si to pořádně užili. Ale pokud zrovna nemilujete stavění, tak je pro vás určitě atraktivnější prostě zaplatit. A já nenávidím stavění.
Takže kam tím vším mířím? Chci ukázat, že se profiluje nový trh pro larpy, které stojí peníze. A pokud něco z těch peněz půjde na organizátory, aby se larpu mohli věnovat na HPP? Nebude to dobrá věc? My jsme to zkusili v roce 1999, kdy jsme dva lidi zaplatili po dobu tří měsíců na přípravu Legendernes Tid I. Lidé strávili nekonečné hodiny tím, že si na to stěžovali. Byli jsme kapitalisté. Byli jsme ztělesněné zlo. Dělali jsme to pro peníze.
A kolik jsme jim zaplatili? Dávali jsme jim nějaké horentní sumy? Zaplatili jsme jim 5 000 dánských korun (cca 700 €) na měsíc. A když se snížíme k tomu, že řekneme, že pracovali jen osm hodin denně (což je hrubé podcenění), tak to vychází na hodinovou sazbu okolo 4 €. Jasně, teď vidím, že jsme byli zlo a dělali jsme to pro peníze. Zejména proto, že jsem na tomto projektu také dělal full-time a zadarmo. Naštěstí mi univerzita platila za nicnedělání, takže jsem se k nějakému jídlu dostal.
Ale dost vzpomínání. V roce 1999 na to nebyla larpová komunita připravena. Ale od té doby se mnoho věcí změnilo. A zatímco moje cena na trhu práce tehdy byla okolo 700 € měsíčně, tak od té doby krapet vzrostla. Pořád dělám na dobrovolnických projektech, ale jen proto, že jsem si zařídil takové zaměstnání, které vydělává dost peněz při poměrně malých časových nákladech. Protože jsem se dostal na půli cesty. Momentálně žiji z toho, že organizuji larpy pro děti a učím larp. To ale nezmění fakt, že bych okamžitě skočil po nabídce organizování larpů pro dospělé. Pokud bych mohl své účty platit z toho, že dělám to, co miluji, jak bych mohl říci ne?
Autor původního článku: Clause Raasted
Anglická verze článku: The ”Bigger! Better! More!” Problem – and Thoughts on How to Solve It