Larpu se věnuji již nějakou dobu, z toho poslední tři roky dosti aktivně; mám zkušenosti celkem z řekněme čtyřiceti her různých žánrů a rozsahů. Co na larpech hraji? Co by. Ženské postavy. A nebo, když se zadaří, postavy psané jako obojetné. V tom případě si je často přizpůsobuji a prezentuji je v rámci možností jako neutrální. Vlastně tak guerillově hraji jinak prakticky neexistující nebinární charaktery. Často v nich mluvím v mužském rodě – jednak proto, že je pro mě komfortnější postavu profilovat spíše maskulinně pro vyvážení všech těch ženských rolí, jednak proto, že materiály pro neutrální postavy jsou téměř vždy psané v generickém maskulinu a tudíž si je při čtení už předem představuji spíše jako muže (ano, generické maskulinum tohle dělá… a když to feministkám vadí, všichni se jim diví). A prochází mi to. Nikdo se nad tím moc nepozastavuje a spoluhráči většinou bez problému přistoupí na to, že pokud o sobě mluvím v mužském rodě, budou se mnou a o mě mluvit také tak (díky!). Celkem nedávno se mi konečně splnil sen v podobě mé první, otevřeně a oficiálně ne-ženské postavy: Tarase Bilakova na mezinárodním běhu Legií. A ta role mě dostala. Velkou část mého nadšení tvoří nejspíš i ten pocit zadostiučinění a efekt splněného přání. Nadchly mě také různé „samozřejmé“ detaily a prvky, které mě upoutaly proto, že u ženských postav tak samozřejmé nejsou: nikdo z postav Tarase neprudil na základě jeho biologického pohlaví, měl přirozený respekt a byl to záporák a šméčkař, který měl mnoho lidí v hrsti, aniž by k tomu potřeboval manipulaci přes sex. Také to byl otec syna, k němuž měl silný vztah, který byl, alespoň v mém prožívání, jiný než všechny vztahy matek a dcer, se kterými mám zkušenosti z mnoha jiných larpů. A velmi se mě dotkl. A způsobil také to, že od té doby vím, že opravdu chci, alespoň čas od času, hrát mužské postavy. Že to je něco, co mě oslovuje a baví… a bohužel taky něco, co v naší zemi moc nejde. A pokud nevyrazím hrát do zahraničí, asi si na to nějakou dobu počkám. Během toho čekání napíšu alespoň tenhle článek, ve kterém chci zreflektovat to jak vidím genderovou a queer problematiku v naší larpové sféře, co si myslím, že neděláme úplně dobře a co si myslím, že děláme dobře, ale třeba ne úplně dostatečně.
Tuzemští hráči a hráčky larpu mají dle mých zkušeností obecně pocit, že místní larpová subkultura je ve vztahu k LGBTQIA (ano, budu používat celou aktualizovanou zkratku, protože čím víc písmenek, tím víc inkluzivní a nic nemůže být příliš inkluzivní) dostatečně progresivní a otevřená. Troufám si tvrdit, že takový dojem je poněkud daleko od pravdy. Gay, lesbická, trans a queer témata a postavy se v larpech objevují velice zřídka, mnozí hráči k nim mají i tak spíše negativní vztah a občas jsou vidět pokusy tato témata řadit mezi „triggery“: avizovat je před hrou a usnadňovat lidem, kterým „jsou nepříjemná“, se jim ve hře obloukem vyhnout. A tím je bohužel jaksi utvrzovat v tom, že jejich diskomfort ze sexuální orientace či rodové identity ostatních lidí je něco pochopitelného a normálního. Není. Fakt ne.
V larpovém prostředí je v naprosto standardní míře přítomná jak taková ta „zaprdlá česká homofobie“, která sebe samu po vzoru nejsem-rasista-ale-ismu za homofobii vůbec nepovažuje („já jsem tolerantní – ať si každý dělá co chce, ale neleze s tím na veřejnost“), tak homofobie verbální (například používání slova buzna jako nadávky či škádlivého oslovení mezi heterosexuály), která se možná jeví neškodnou, ale také živí ošklivé podhoubí, i homofobie zcela otevřená a agresivní, kvůli níž někteří lidé na některých akcích svou sexuální orientaci raději tají (!). O transfobii ani nemluvě.
Argumenty obhajující tento stav zahrnují pochybnosti ohledně uvěřitelnosti ztvárnění. Jednak psychologického – jako by vžít se do osoby jiného pohlaví mělo být nesrovnatelně těžší než vžít se do osoby z jiné doby, jiné kultury, jiného věku, sociálního postavení, morálky či náboženství – a jednak fyzického – což mi popravdě přijde mírně úsměvné, když uvážím, že vůbec není problém, aby běloch hrál postavu jiného etnika, aby herní rodič byl na první pohled stejně starý či mladší než jeho herní potomek či aby někdo malý a hubený ztvárňoval rváče, který všechny přepere. Jádro pudla tady podle mě opravdu není v nějaké touze po mimesis. Jde o něco jiného, hlubšího, iracionálnějšího a hůře argumenty obhajitelného, jakýsi pocit nelibosti a ohrožení pocházející nejspíš ze stejných míst jako transfobie, která nutí jinak fajn lidi používat slovo transka jako synonymum pro ošklivou karikaturu ženy, nad translidmi se ošklíbat, pohihňávat či z nich dělat fetiš do porna nebo předmět imbecilních vtipů. Nějak mi připadá, že takovéto nepříjemné pocity bychom měli spíš reflektovat a zkoušet dekonstruovat, než se je snažit obhajovat a udržovat při životě.
Další obavou odpůrců crossgenderu je, že se to může „utrhnout ze řetězu“, že hry mohou zaplnit crossgender postavy, které si hráči vyberou jen ze zvědavosti či z legrace, při jejich ztvárňování sáhnou po stereotypech a parodii, zahodí jejich hloubku a rozloží celou hru. Tahle představa mě upřímně řečeno děsí taky a kdyby se to na nějaké hře stalo, bylo by to opravdu moc smutné. Zároveň ale pevně věřím, že nic takového nehrozí. Jednak proto, že jsme dospělí lidé a ne rozjívená děcka. Jednak proto, že hráči a hráčky se do crossgender hraní nehrnou, zcela v souladu se spíš negativním naladěním vůči vykračování z binarity a zároveň rozšířeným přesvědčením, že hrát roli jiného pohlaví je náročné. Na druhé straně u lidí, kteří o takové role i tak stát budou, bude myslím dost jisté, že to myslí vážně. A že vědí, co chtějí a jak to pojmout, a že to vědí líp než starostliví a v tomto směru možná trochu patronizující tvůrci her. Na mezinárodních Legiích, obsazených z naprosté většiny lidmi ze zemí, kde se crossgender u her umožňuje standardně či velmi často, si z 54 hráčů a hráček jen 3 osoby zvolily postavu jiného pohlaví, ve všech případech mužského. Dvě z toho byly zároveň jediné dvě osoby z ČR nehrající jako náhradníci, tedy přihlášené od začátku a platící plnou cenu, oproti českým běhům téměř trojnásobnou. Jednou z nich byla larperka, která dle svých slov hraje převážně v zahraničí a to hlavně mužské role, druhou já. Copak to asi znamená?
Znamená to, že lidé, co o crossgender hraní stojí, o něj stojí fakt hodně.
Znamená to, že jich je celkem málo.
A znamená to taky, že crossgender je poněkud asymetrický a ženy v mužských rolích jsou asi běžnějším jevem než muži v ženských rolích. Což lehce naznačuje že…
S ženskými postavami je něco špatně
Pokusím se tu zamyslet nad tím, co může vést holky a ženy k upřednostňování mužských rolí, přičemž „queer důvody“ nechám pro teď stranou. Ženské a mužské postavy v larpech jsou stylem hry i její tématickou náplní odlišné, někdy i dost odlišné. Nehodlám rozebírat ani hodnotit, nakolik je to dáno zvykem, zvnitřněnými stereotypy či zkrátka zkušeností s tím, že to tak hráči a hráčky prostě chtějí. Beru to jako fakt.
Historická věrohodnost nade všecko
Jako první je tu zase stará známá uvěřitelnost, tentokrát ve smyslu dobové autenticity. Larpy, zvláště ty větší a výpravnější, mají často historický nebo pseudohistorický setting a jak jeho tvůrci, tak jeho účastníci přikládají velkou důležitost autentickému zobrazení dobových zvyků a reálií: nároky na kostýmy a rekvizity od dob minulých obrovsky vzrostly a laťka se stále zvedá, používat moderní slovní obraty je obecně brané jako trapas, některé mé kamarádky vášnivě brojí proti rozpuštěným vlasům a moje biblí mávající fanatická venkovanka z 18. století loni dostala od jiné postavy sodu na téma „není trochu divný, že umíš číst?!“. Historie ale byla k ženským nefér. Spoustu věcí je nenechala dělat, spoustu věcí je nenechala ani vědět a možnosti jejich seberealizace zúžila na úzkou nudličku. Ženy se nedaly tak snadno a našly i různé alternativní či pokoutné cesty a z úzké nudličky si udělaly širší nudličku. Historické hry toto odráží. Šířku nudličky se sice snaží i na úkor autenticity maximalizovat, ale výsledkem stejně je, že ženské role mají oproti těm mužským dost omezenou paletu toho, co ve hře mohou dělat a zažívat. A zpravidla se to míjí s ústředním tématem celé hry, které je obvykle akční, dějiny píšící a… chlapské. Když tuto realitu popíšete nějakému skandinávskému larperovi či larperce, řekne vám, že to je přeci jeden velký argument pro to crossgenderu nebránit a „nechat holky hrát kluky protože jinak by to měly moc nudný“. Všichni víme, že dějiny byly nefér a to je přeci o důvod víc pro to, aby larpy, které tyto dějiny reflektují a dívají se na ně dnešníma očima, nefér nebyly.
Pojďme si hrát na sexismus
Když už jsme u toho, tak další z věcí, co mě osobně na hraní ženských postav obtěžuje, je téma sexismu, které do jisté míry zpracovává obrovské množství her a to zdaleka ne jen historických. Ano, v reálu existovali a existují šovinističtí kreténi. Jsou opravdu tak zajímaví, že stojí za to je dávat i do her? Mě (a myslím že tady mohu mluvit za hodně holek a žen) prostě strašně nebaví hrát terč sexismu. Proč? Protože tyhle věci zažívám in-real-life a myšlené vážně. Když hraji hru, v níž si na sebe beru kůži někoho jiného a tu svou odkládám, vůbec by mi nevadilo přitom odložit i své skutečné problémy a bolesti. A ne skrze ně zažívat nevyžádaný bleed. Chápu, že pro leckterého fajn chlapa může být zajímavé a oči otevírající zahrát si roli šovinistického prasete, zkusit si dělat a prožít něco, co v reálu nedělá a neprožívá, nepodporuje a nechápe, protože je fajn chlap. Ale holky, co hrají s ním, nejsou ve srovnatelné pozici. Na víkendovém larpu je ponižují herní sexistická prasata (nebo to jedno prase, které se, snad kvůli flavouru, nějak dostane skoro do každé hry) poté, co přes týden co chvíli narážely na opravdová sexistická prasata. Ona totiž existují a je jich celkem dost. Nekoušou, ale oždibují, útočí a ubližují „neškodně“, po troškách – a fungují na principu „tisíckrát nic umořilo vola“ či „tichá voda břehy mele“. A spousta těch fajn chlapů, co sami sexismus neprovozují, nepodporují a nechápou o tom asi ani neví, protože některé věci jdou snadno přehlédnout, když se vás netýkají.
Asymetrické vztahy
Ženské role jsou podstatně více zaměřené na vztahy, romantické, rodinné i kamarádské. Je o to zájem, je po tom poptávka. Většina romantických vztahů je heterosexuálních a na jejich druhém konci je nějaká mužská postava, jejíž hlavní téma je obvykle jinde, zatímco pro zúčastněnou postavu ženskou je tento vztah těžištěm hry. Netvrdím, že je to tak vždycky, neřeším proč tomu tak je – je prostě fakt, že ženských postav se vztahem na prvním místě je mnohem víc než mužských postav se vztahem na prvním místě. Logicky se tedy běžně stává, že dva hráči hrají společně určitou linku, která je pro jednoho z nich okrajová a pro druhého stěžejní. Což jednak znamená průšvih a zkaženou hru v případě, že se na ni hráč, pro nějž není tak důležitá, rozhodne vykašlat. Zadruhé to implikuje, že tito dva hráči dost možná nebudou mít vyrovnané množství herního obsahu a že hlavní dějová linka ženské postavy a hráčky bude mít celkově méně prostoru než hlavní dějová linka mužské postavy a hráče. A to není úplně fér. Na larpech si toho nicméně běžně všímám, ať už se toho přímo účastním, jen sleduji hru ostatních a nebo se o tom po hře bavím s ostatními. Vracím se k LGBTQIA tématu a nadhazuji otázku: Proč je tak málo lesbických postav a romantických zápletek? Zrovna na tento nesoulad by měly pozitivní efekt – ubylo by „mužů nucených hrát romantiku“ a „holek, kterým spoluhráč zazdil milostnou zápletku“ – a zvýšila by se diverzita a inkluzivita vůči reálně lesbickým hráčkám.
Drsná holka
Hráčky, které ale vztahová hra tolik nebaví a nebo si prostě chtějí pro změnu zahrát něco úplně jiného, mají popravdě řečeno na výběr z poměrně omezené škály rolí, která by se navíc dala zklastrovat do několika typových charakterů, které jsou sice zajímavé a hluboké, ale už se začínají trochu opakovat a stereotypizovat. Určitě je znáte, namátkou zmíním třeba introvertní a citově chladnější vědkyni řešící morální dilemata a k tomu vybalancování kariéry a osobního života či intrikující manipulátorku, která si vlastní slabosti a vnitřní prázdnotu kompenzuje mocenskými hrami. A pokud hráčka stojí o hru vyloženě fyzicky akční či o postavu genderově nekonformní, je tu pro ni drsná holka. Tento typový charakter si volím celkem často, protože je mi blízký co do pozice v genderovém spektru a řeší pro mě zajímavé, často akční a konfliktní zápletky. Drsná holka je však zřídkakdy „prostě drsná“ – mnohem častěji je „drsná a tím divná“, její nefemininní chování a prezentace je zároveň tématem, zdrojem konfliktů, nedůvěry či nepřijetí ostatními. Drsná holka také zdaleka nevyčerpává škálu nekonformních holek. Je to do velké míry pořád tatáž holka – a tato stereotypizace je znát i ve vnímání hráči („děláme larp, je tam jedna postava tak akorát pro tebe – taková drsná holka s nožem/puškou/robotickou rukou“). Ohledně drsné holky je ještě potřeba zmínit, že její psychologická hloubka a vývoj dost často směřuje k jejímu dospění a obměkčení, návratu do femininnější niky či spárování s „hodným klukem“.
Ženské zbraně
Co ženské negativní postavy, antihrdinky či rovnou padoušky? Existují, ale není jich mnoho. Extrémní záporáci, výrazně morálně pokřivená individua, zabijáci, násilníci či úchyláci jsou doménou mužských postav, postavy ženské jsou naopak daleko častěji v rolích jejich obětí. V kategorii obyčejných záporáků, kteří jsou „prostě jen svině“, je poměr pohlaví vcelku vyrovnaný. Co je ale do očí bijícím způsobem genderově zabiasované je způsob a nástroje, jimiž tyto prostě svině dosahují svých cílů: zatímco mužské svině mají celkem rozmanitou a volnou paletu podlých praktik, ženské svině téměř vždy, alespoň částečně používají ženské zbraně: krásu a svůdnost, schopnost manipulovat mocnými namísto držení moci přímo ve vlastních rukou. To samozřejmě odráží historické reálie – v minulosti toto skutečně dlouho byly jedny z mála nástrojů, jimiž se ženy mohly dostat k moci – ale také zaběhnutý, v mainstreamové literatuře a filmech stále udržovaný, sexistický stereotyp krásné, svůdné, podlé a nebezpečné ženy, staré dobré vamp, chcete-li. Proti vampům a jiným klasickým literárním tropům nic nemám, tradice se přeci nemusí za každou cenu bořit. Ale ve hrách vídám málo alternativ pro lidi jako jsem já, kteří by si s chutí občas zahráli někoho zlého a pokřiveného, ale zároveň je jim extrémně nepříjemně v rolích, které vyžadují koketní chování a eroticky zabarvené dialogy a fyzický kontakt.
Svěží vítr?
Za poslední rok se o genderových otázkách v larpu mluvilo a psalo docela hodně, což mě těší. Co mě těší ještě víc je, že to mělo i praktický dopad: některé dlouhé roky zaběhnuté věci se začínají pomalu hýbat. Proběhl mezinárodní běh Legií, na kterém bylo možné hrát crossgender a podle všeho se chystají další. Rolling letos uvede Kolonii, kde postavy nemají předem dané pohlaví a setting ve vzdálené budoucnosti slibuje, že gender bude trochu setřen a sexuální orientace se nebude příliš řešit (musím ale říct, že mě trochu zarazilo, když jakýsi hráč v rámci facebookové debaty o crossgenderu na Legiích zmínil, že na Kolonii bude hrát holku a byl někým z adminů celkem důrazně usazen ne s tím, že holku hrát nemusí, nýbrž že ji hrát nebude). Připravuje se Keltika, kde budou hráči svou postavu spoluvytvářet s autory a její gender či sexualitu budou mít možnost pojmout nekonformně, ačkoli ne přímo ve smyslu crossgenderu. Přestože si pro sebe občas vzdychám, že možná postupujeme zbytečně opatrně, myslím, že jsme vykročili správným směrem. A doufám, že v pohybu neustrneme.