Hej, vstávej! Je pryč. A my jsme v háji. Aspoň to tak vypadá. Hej, slyšíš? Vstávej…
Zkušební běh PreMatrixu, název, který vám asi nic neřekne. Ani nám tehdy taky nic neřekl – na hru jsme šli s očekáváním nějakého nového konstruktu, u kterého budeme rádi, když se nám ho přes spoustu inovativních technologických vychytávek podaří dohrát. Koncept hry nebyl primárně vystavěn jako larp, ale spíše jako zkušební běh technologické městské hry, larpem říznuté. Za jeho realizací stojí tým ve složení Cony, Gabriel, Permon, Jarag a Ghostr.
Ještě před začátkem nás zaujalo, že hra má mít slovy dva(!) hráče – nás. Nekecám, i když je to skoro neuvěřitelné. A navíc pro každého byla připravena samostatná linie a plán činností. No přiznejme si pánové, kdo z vás to má? Jeden hráč (runner) běhal po světě matrixu, hledal místa úkolů a občas (často) své plíce, a druhý (operátor) seděl v pohodlí „lodi“ (dodávky pozměněné na vznášedlo z budoucnosti), hackoval se do různých sítí a sledoval pohyb kolegy runnera.
OK, pohoda. Teď už jen dodám tuhle zásilku a bude… Doprdele, agenti! Budku, honem. Nezajímá mě, že tu žádná není, potřebuju zmizet. Hned!
Systém hry byl opravdu vychytaný. Celý trik spočíval v tom, že operátor připravil místo k nahrání runnera do matrixu, tomu se ozvala nahrávací melodie (během které se přesouval mezi realitou a virtuálním světem) a organizátor (řidič ukrytý mimo herní část dodávky) mezitím zaparkoval „vznášedlo“ na vybrané destinaci. Odtud runner vyrazil do víru virtuální reality, spojený s operátorem pouze hlasem. V momentě, kdy svůj úkol splnil, mohl se navrátit prostřednictvím telefonní budky, kterou mu aktivoval operátor. Znáte z filmu, ne? A řeknu vám, ten pocit, když prcháte před chlápkem v obleku, kolem uší vám hvízdají kulky a před vámi je budka, jejíž telefon se právě rozřinčel – k nezaplacení.
Nějaká zvláštnost v matrixu je kousek od tebe, na sever. Když budeš mít čas. Na sever je doprava. Kam sakra jdeš?!
Operátor, v klidu svého poškozeného vznášedla, měl hru nastavenou zcela odlišně. Prakticky celá jeho hra se odehrávala na monitoru počítače. Část tvořil samotný kód matrixu, ve kterém operátor hledal informace, hackoval servery a objevoval nové, dosud neznámé oblasti. Druhou částí bylo spojení s virtuální realitou, ve které se pohyboval runner. Původním záměrem organizátorů bylo zprostředkovat na mapě mnoho různých prvků – pohybujícího se runnera, agenty, různé anomálie a pohybující se šum. S tím vším mělo být možné interagovat. Vzhledem k tomu, že se jednalo o beta test celé hry, byly možnosti tohoto gadgetu poměrně omezené. I přesto byla ale hra operátora v tomto ohledu nadupaná.
Drsný protagonista hryRunner se mezitím pohyboval po herním území, reagoval na pokyny svého kolegy, jednal s výtvory matrixu a občas bojoval (včasným útěkem) s agenty. Musím říct, že jedno z prvotních (dlužno podotknout, že zdánlivých) zklamání, které mi coby runnerovi hra připravila, bylo, že se odehrávala jen v na první pohled omezeném prostoru brněnských Vinohrad. Těšil jsem se na scény v centru, rychlé úniky známými uličkami a rozhovory v atmosférických podloubích. Nicméně v momentě, kdy začala akce a já učinil prvních pár krůčků virtuálním sídlištěm, zjistil jsem, že je to tak akorát. Vybraná čtvrť obsahovala vše, co bylo potřeba, a i když jsem měl pocit, že ji znám, dokázala nejednou překvapit. Nehledě k tomu, že studené panelákové sídliště se k atmosféře kyberpunku hodí lépe, než historické centrum. Druhá věc, která mi však přišla slabší až při ohlédnutí se za hrou, byla jistá omezená gradace v její střední části. Vcelku záhy jsem se setkal s agenty, největší hrozbou ve světě matrixu. A ta se již v podstatě nikam nevyvíjela. Myslím, že by bylo lepší, kdyby se hráč runnera nejdříve střetával s obyčejnými lidmi a agenti byli využiti skutečně až k opravdovému vyhrocení. Ale chápu náročnost na množství lidí v takovém případě, i na celou koordinaci děje.
A kam si mám strčit tohle?
Výrazně inovativním aspektem hry byla právě technologická stránka. Runner byl ověšen neskutečným množstvím elektroniky. Telefony padaly snad z každé kapsy, sluchátka měl nejméně dvoje, slot na flash disky mu plandal z rukávu… Hře dominoval také koncept podkresové hudby. Hráči měla podbarvovat jeho pohyb matrixem a dynamicky se měnit podle toho, zda je klid, či jde do tuhého. To však trochu havarovalo na tom, že při prvním pokusu o útěk či jakýkoli jiný akční pohyb šla sluchátka do kytek a tím i možnost využití této vychytávky. Zato hra operátora byla na technologii postavena celá. K žádnému zásadnímu kiksu nedošlo, avšak zejména ze začátku bylo zábavné sledovat, jak organizátoři opravují drobné chyby systému přímo za běhu.
To si dělají prdel!?
Jinak řečeno, bylo to bezva. Akční hra jak má být, s výtečnými lokacemi – ať už hackerův byt našlapaný elektronickými torzy nebo nedaleký jeskynní komplex… I přesto, že hra začínala za šírání a končila s úsvitem, udržela nás v napětí a pohybu a dala nám oběma výtečný zážitek z atmosféry matrixu – každému z hráčů zprostředkované z jiného pohledu a o to zajímavější. Ale v každém případě skvělé. I když nevybuchlo to slíbené auto.
Sepsáno spolu s Afrim, druhým hráčem tohoto podniku.