Pokaždé, když artistovi uklouzne ruka na hrazdě. Pokaždé, když klaun po ráně do zátylku zůstane mezi pilinami ležet o vteřinu déle. Ve chvíli, kdy skousne lví tlama a principál sáhne pro revolver. V těch okamžicích každý cirkus balancuje na hraně mezi zábavou a tragédii.
V Půlnočním cirkusu je jenom tahle hrana.
Na prahu jedenadvacátého století Půlnoční cirkus stále cestuje nazdařbůh světem, stejně jako kočovníci před dvěmi stoletími. Kamkoli přijede, sehraje pouze jedno večerní představení a ráno po něm zbude jen udusaná tráva, trocha pilin a pár zapomenutých kolíků, celých rudých rzí. Vypráví se o něm spousta historek, ale všechny se podobají spíše chimérám z kouře, které zmizí při prvním zafoukání.
Po několika letech se Půlnoční cirkus opět vrátil do Prahy, aby zde sehrál pro veřejnost jedno jediné představení; a pak se opět vytratil s ranní mlhou.
Někdy směšní, někdy nePůlnoční cirkus je víkendový larp podepsaný dvěma známými pražskými tvůrci, a sice Sombrou a Ambeřanem. Jedná se o hru s neotřelou koncepcí, která poněkud převrací zažitý stereotyp vztahu mezi cizí postavou (dále jen CP) a hráčem. Staví totiž na dvou různých herních rovinách.
Ta první zahrnuje zhruba třicet hráčů (z nedostatku lepších termínů budu používat označení CP), kteří představují prapodivný ansámbl Půlnočního cirkusu. Smutní mimové, slepé věštkyně, zlí klauni a podobné pokroucené figurky z cirkusů minulého století.
Představovat roli nějakého komedianta ovšem od hráče vyžaduje skutečně umět nějakou komediantskou dovednost, takže se mezi CP sešli poměrně zruční mimové, žongléři, či plivači ohně. Všichni tihle smutní komikové konce měli mezi sebou nastavené vnitřní vztahy a v rolích strávili celý herní víkend.
Představení, které měl Půlnoční cirkus odehrát veřejnosti tedy bylo naprosto reálné. Již nějakou dobu před larpem se po Praze šířily letáky, které zvaly veřejnost na představení do DDMka, kde se celý larp odehrával. Právě tahle nutnost prezentace veřejnosti pomohla nasadit laťku, díky které Cirkus nakonec vypadal spíše jako cirkus, než jako školní besídka s veselými vystoupeními.
Skupina plivačů ohněDruhá herní rovina pak zahrnovala příběh mladíka, Ondřeje Mráze, se kterým se před několika lety – právě po návštěvě Půlnočního cirkusu – rozešla jeho dlouholetá přítelkyně. A protože zmizela nad ránem stejně jako Cirkus, nikdo už Ondrovi nevymluvil, že ji podivní komedianti unesli. Ve svém bludu setrval několik let, až se Cirkus konečně vrátil do Prahy. Steskem pološílený Ondra je pevně odhodlaný v kulisách cirkusu najít svoji osudovou lásku. Společnost mu dělají starší bratr, přítel z dětství a stárnoucí kardiochirurg.
Role těchto „nenáhodných“ návštěvníků cirkusu jsme ztvárňovali ve složení Afri (přítel), Gekon (Ondřej), Lorgan (doktor) a já (bratr). Byli jsme tedy malá skupinka hráčů, která interagovala s větší skupinou – komedianty. Cirkusu se tak podařilo vytvořit velmi živé prostředí, kdy kolem nás probíhal běžný cirkusový cvrkot.
Věc, kterou jsem vnímal jako nedořešenou, byla vzájemná provázanost hráčů a CPček. Chápu, že z logiky věci jsme měli být v cirkusu spíše rušivým elementem, nicméně nějaké spojení hráčských postav s postavami artistů by hře pravděpodobně přidalo náboj, který by ji pomohl táhnout v pomalejších chvílích. Většina cirkusáku pro nás – hráče – byla totiž bohužel pouze stafáž. Oni si hráli svoji hru – my jsme si hráli svoji hru, ale styčných bodů mezi námi bylo během dne bohužel spíše méně.
Naštěstí byl ale tento lehce rozpačitý pocit přehlušen velmi silným finále. Jak už to tak totiž bývá, chapadla smutných komediantů se kolem nás postupně utáhla mnohem silněji, než jsme čekali a v závěru se hrálo opravdu o hodně.
Ale to už neprozradím, abych případným dalším hráčům nezkazil jejich vlastní noc v tom zvláštním Půlnočním cirku.
Hodnocení hry: 6/10
Osobní hodnocení hry: 8/10
(i přes osobně silný dojem ze hry jsem z pozice hráče cítil, že některé věci nebyly dotaženy zdaleka tak, jak dotaženy být mohly)
Autor recenze: Lischai