Krást či nekrást, znárodňovat, brát si z veřejného. Toť otázka, ale i okruh témat, kterými se budu v následujících odstavcích zabývat. K článku mne vede pro mne vcelku děsivé zjištění, že jsem se svým názorem zcela osamocen. Nedělám si iluze, že by cokoli změnil, nicméně doufám, že aspoň někoho přivede ke krátkému zamyšlení nad tím, co komu patří, co kdo má neprávem a co slovo právo v tomto kontextu vůbec znamená.
Přestože text má být obecným zamyšlením, pro ilustraci současného stavu se v něm opírám o konkrétní příklady. Hned zkraje proto předesílám, že cílem článku opravdu není útok na níže zmíněné subjekty Court of Moravia a Tempus Ludi. Jsou ale bohužel jediní, kteří své finanční aktivity nějak prezentují (drobné rýpnutí by naopak měla pocítit ASF, jejíž finanční toky zůstávají utajeny). Naopak jsem potěšen tím, že vznikají hry jako Perunův stín a Projekt Systém – jen se udržet s čistým štítem. (Mimochodem si všimněte, že obě hry mají stejné iniciály – cítím v tom nadnárodní spiknutí, neboť oba projekty po ne úplně ideálním překladu do angličtiny tyto iniciály dokonce zachovávají!)
Granty
V poslední době se v larpech objevují grantové žádosti jako houby po dešti. Zvolna také přibývají jejich úspěšná přijetí. Ovšem v prostředí, ve kterém se pohybuji (rozuměj převážně v brněnské scéně), se vůbec nesetkávám s jakoukoli sebekritikou na téma: Máme na tyto peníze, z tohoto zdroje, případně v takovémto množství vůbec etický nárok?
Formální oprávněnost nároku samozřejmě řeší daná instituce. Ale to vnímám jako druhý problém – žádná instituce (dokud nebudeme mít ministerstvo larpu, či aspoň larpovou fakultu), není dostatečně informovaná, a pochopitelně ani být nemůže a nemá, aby v této věci mohla skutečně kvalifikovaně rozhodovat. Je tedy odkázána na to, co je sděleno v grantové žádosti. A osobně jsem se zatím nedostal ke grantu, který by zcela pravdivě popisoval situaci.
Sektor veřejný
Peníze se v současné době dají čerpat z veřejného nebo soukromého sektoru. Právě veřejný sektor, reprezentovaný zejména státem, potažmo Evropskou unií a různými občanskými aktivitami, je z mého pohledu nejožehavější. Hry, které se z něj snaží dostat peníze, apelují na edukativní složku. Jako příklad uvedu aktuální hry Perunův stín a Projekt Systém. První je financován z programu Mládež v akci částkou 6.600 €, což je třetí nejvyšší přiznaná částka v daném termínu v kategorie Akce 1.2. Iniciativy mládeže. Velmi doporučuji nahlédnout do výsledků řízení, abyste získali představu, v jaké konkurenci se projekt pohyboval – stejně tak u všech následujících řízení. Projekt Systém byl podpořen v předchozím termínu téže kategorie částkou 5.500 €.
Odkud se ve veřejném sektoru tyto peníze berou? Odpověď na otázku je na první pohled triviální – z našich daní. Po bližším pohledu už to tak jednoduché není. Za prvé – kdo ze současných hráčů platí daně? Za druhé – např. zmíněná Mládež v akci je projekt evropský, tedy toky peněz jsou zde mnohem složitější.
V posledních letech se stalo zvykem, že samotná existence nějakého fondu a formální splnění jeho požadavků jsou dostatečným oprávněním k tomu, aby z nich bylo bezostyšně čerpáno tolik, kolik to půjde. Je to přístup, který je také velmi široce podporován státem. Bohužel je prosazován tak jednostranně, že prostě vešel národu do krve. Komunistické „kdo nekrade, okrádá rodinu“ se po srážce sociálně solidárního dotačního systému s českou variantou pochybného kapitalismu zvolna změnilo na paskvil „kdo nežádá o granty, je vůl“. Původní smysl tohoto systému – tedy podpořit znevýhodněné skupiny, řešit či tlumit sociální problémy – sice nezaniká, ale veřejností již prakticky není vnímán. Nyní jsou granty cestou ke zlepšení vlastní ekonomické situace, či k projektům, které by peníze nesehnaly, protože prostě za nic nestojí a hřeší tak na obecné nedostatky grantových řízení. Možná je to řečeno příliš zeširoka, ale předpokládám, že si čtenář sám dobře pamatuje, jaké bylo postavení grantů před EU a dnes. Umění, věda, vzdělávání jsou dnes pouhou podmnožinou.
Dalším významným aspektem je to, na kolik lidí bude mít grantem podpořená aktivita reálný dopad. Například nemohu souhlasit s tím, kolik peněz se vydává na fotbal a jaké procento populace má z této hry alespoň mizivý užitek. A v podobné situaci jsou také larpy; i když samozřejmě v úplně jiných řádech. Hráčů, kteří si zahrají nějakou podpořenou hru je poměrně málo.
Sektor soukromý
Druhým zdrojem grantových financí je soukromá sféra. Zde byl například úspěšný CoM, který z peněz Nadace Vodafone Česká republika získal další obnos na svůj Projekt Systém (80.000 Kč). I dříve s jejich pomocí, jakož i s pomocí Nadace Veronika, uspořádal Larpvíkend 5 minulý rok. Podobně zaměřený je i fond Make a Connection provozovaný firmou Nokia.
Všechny tyto fondy mají poměrně jednoduchá zadání, která se týkají podpory takřka libovolné aktivity mladých lidí. Jsou to peníze generované soukromým sektorem a mohou tedy být užity bez větších morálních zábran – patří totiž opravdu těm, kteří je rozdělují. Navíc je také u grantů tohoto typu menší tlak na to, „zkreslovat“ v žádostech skutečný záměr. Zpravidla je to tak pro larpy mnohem čistší zdroj financí než sektor veřejný.
Zkreslování skutečnosti
Jedinou veřejně dostupnou závěrečnou zprávu larpových sdružení nalezneme na webu Court of Moravia (který zde proto jako příklad bude paradoxně za svoji svědomitost trochu bit). ASF inzeruje webovou sekci „závěrečné zprávy“ jako „v přípravě“ již několik let, což považuji za poněkud ostudné. Moravian larp, Tempus Ludi, Prague by Night ani Baatorského knížectví (vše o. s.) na svých stránkách nic takového k nalezení také nemají.
Apokalypsa – Nový začátek
Děj se odehrává v převážně zdevastovaném a zamořeném světě po 3. světové válce v malé, nově vybudované osadě Nová Ves. Larp má ukázat, jak obtížný je život na nízké technologické úrovni a čeho všeho jsou lidé schopni ve snaze o přežití a získání svého místa ve znovu se utvářející společnosti na malém kousku relativně nezničené země.
Uvedenou citaci lze nalézt na stránkách Tempus Ludi. Nad tímto popisem jsem se poněkud pozastavil. Opravdu pojedu na nějaký larp, abych zjistil jak obtížný je život, atd. atd.? Moment, zamyslím se… Ne. Primárně se tam jedu bavit a domnívám se, že ani organizátor úplně (skoro bych řekl, že vůbec) nevěří tomuto odstavci. Ve zkreslování skutečnosti můžeme směle pokračovat na „metodických“ stránkách CoM:
Projekt se zabýval hlavně novými možnostmi využití rolových her v oblasti neformálního vzdělávání, výměnou zkušeností mezi organizátory těchto her a možnostmi interaktivního zprostředkování témat jako boj proti rasismu a xenofobii, osobní svoboda, lidská práva, svoboda náboženského vyznání atd.
Nu, zabýval-li se například (tzv. kulturní festival) Larpvíkend 5, coby součást zmiňovaného projektu, primárně těmito aktivitami, tak se mi podařilo je zcela minout. Používání podobné rétoriky mi připomíná (a v tomto kontextu ne náhodou) prázdné výroky naší politické reprezentace. Je to přesně ten druh eurospeaku, jehož cílem je tvářit se vznešeně, užitečně a neproniknutelně. Bylo by opravdu tak zlé napsat, že jde především o setkání určité skupiny lidí a jejich společnou nepříliš otřelou zábavu? Argumenty, že přesně takové texty jsou komisemi očekávány, hodlám odrážet klasickým: „Když se to tak dělá, musíme to tak nutně dělat i my?“ Obzvlášť u skupin, které si kladou tzv. vyšší cíle. Výuka morálce a obecně jakákoliv výuka totiž začíná a končí u učitele a jeho morální autority. Autorita autorů takovýchto textů je pro mě mizivá, anžto z nich čiší pouze touha uspokojit byrokratický systém.
Dalším oblíbeným argumentem bývá nedokonalost systému. Jeho obhájci tvrdí, že pokud systém není schopen efektivně a správně fungovat, pak není potřeba cítit žádné zábrany využít (či spíše zneužít) jeho slabiny ve prospěch „dobré“ věci. Z tohoto argumentu (aniž bych s ním na tomto místě polemizoval) lze vyvodit dvě možnosti:
- Opravdu to tak je, systém grantů je děravý. V tom případě mi z mého postoje nezbývá, než takovýto potenciální zdroj peněz opustit a hledat jiný.
- Není tomu tak a je potom jen pohodlností autorů, že nejsou ochotni či případně schopni svůj projekt obhájit bez těchto obezliček. V tomto případě tedy stačí jen trochu přidat na úsilí a není třeba ustupovat ke lži.
Bilance
Jaké jiné finanční zdroje nám tedy vlastně zbývají? V pořadí od těch nejjednodušších:
- Hra plně hrazena organizátory – model možný primárně u malých formátů a v našich končinách nepříliš přijímaný. Většina organizátorů má pocit, že by měla hra skončit s vyrovnaným rozpočtem a neměli by na ní tratit. Ve skutečnosti tomu tak samozřejmě není – objem času a práce organizátory vložený, pokud by se převedl na finance, není zaplacený pravděpodobně v žádné hře. Např. ve Finsku byl jednu dobu tento model poměrně rozšířený (v současné době je tomu již jinak).
- Spoluúčast hráčů – model naopak nejrozšířenější. Všichni jej známe, v ideálu se snaží mít rozpočet vyrovnaný, případně s drobným přebytkem, který je užit k dofinancování hry jiné.
- Mecenáš – do hry přicházejí peníze od jiné osoby, než je hráč nebo organizátor, případně někteří hráči dávají k dispozici více peněz, než je po nich požadováno. Mnohým tento model možná připadá zvláštní, ale do určité míry funguje. Prvním příkladem z vlastní organizátorské zkušenosti to byl Assassin v roce 1996 a posledním pak letošní PreMatrix. Se stárnoucí (a tedy povětšinou solventnější) hráčskou základnou se tento model může stát pro některé akce relativně zajímavý.
- Sponzorství – v podstatě obdoba předchozího, do hry ovšem vstupují i právnické osoby a jistá oficializace.
- Sekundárně výdělečné hry – tyto hry jsou u nás prakticky neznámé (zanedbáme-li občasný prodej triček). V zahraničí se k některým hrám váže poměrně silný merchandising, který se snaží pokrývat zvýšené náklady hry samé. Typicky se to dnes projevuje u různých nevýdělečných ARG. Domnívám se ale, že v ČR je v současné době prakticky nepoužitelný.
- Bohapřítomná komerce
- Bohapustá komerce…
Jako eticky nejčistší z toho vycházejí peníze vlastní (aniž bychom se zabývali tím, kde se u nás objevily). Je to závěr triviální a zjevný. Ideálním případem by pro mne tedy mohla být varianta (v omezené míře sem tam i mnou realizovaná) taková, kdy veškeré náklady nese organizátor. Rozumným kompromisem je samozřejmě účastnický poplatek. Úvaha mě tedy vede k tomu, že budu-li chtít do hry vnést nějaké peníze, ať tak činím vždy ze svého.
Blížím se k závěru a jedné z hlavních motivací toho, proč článek vůbec píši. Co zkusmo založit larpovou nadaci? Pro začátek navrhuji drobný grantový pokus. Vyhlásíme primitivní výběrové řízení a organizátora, který se nejvíce přiblíží našim požadavkům, vybavíme finančním obnosem. Chcete-li se přidat, pak zde inzeruji larpovou grantovou agenturu pro začátek vypodloženou třeba 5.000 Kč z mé kapsy. Najdu-li nějaký ohlas, tak s dalšími „dárci“ celou věc zrealizujeme. Vede mne k tomu ten jednoduchý předpoklad, že já vím, co od larpu mohu realisticky očekávat, na rozdíl od úředníka běžné grantové agentury, který to prostě vědět nemůže. No a také druhý – proč nepodpořit hru, kterou považuji za zajímavou a mám pocit, že by jí nějaké peníze mohly přidat na kvalitě? Takže, milí donátoři, reagujte a střádejte…
[poll id=“7″]